Po dobrém nebo po zlém?
O výchovných odměnách a trestech – Umění odpouštět – Výchovné prostředky a situace pro jejich využití.
Význam odměn a trestů je ve výchově zřejmě stále týž. Jen v různých dobách a společnostech se jedno nebo druhé více nebo méně zdůrazňuje, uplatňuje nebo hlásá a praktikuje. Autor si dovoluje pozvat čtenáře, aby se spolu s ním laskavě zamýšleli, proč, kdy a jak máme dát ve výchově svých dětí přednost tomu “po dobrém” nebo “po zlém”. Rozumět sobě a rozumět dítěti, to už je první krok na cestě výchovy.
Recenze
„Po dobrém, nebo po zlém“ je název publikace od světově uznávaného dětského psychologa, jehož jméno slyšel snad každý pedagog. Drobná knížka v měkké vazbě pojednává na 124 stránkách o tom, jak by měli rodiče a vychovatelé děti odměňovat a trestat. Kniha se více snaží ukázat cestu, jak to udělat po dobrém, než abychom volili tresty.
Před otevřením výtisku jsem se trochu obávala, aby kniha nebyla psána příliš odborně. Zdeněk Matějček však píše srozumitelně, lidsky, výklad doplňuje o příklady z praxe, které nám usnadní pochopit daný problém.
Publikace mě zaujala především svým názvem, neboť každý z nás občas zapřemýšlí sám nad sebou, zda v dané chvíli jednal výchovně správně a adekvátně, zda v danou chvíli měl či neměl děti odměnit/potrestat. Kniha nenabízí konkrétní recepty a návody, jak vychovávat. Ukazuje obě varianty (po dobrém i po zlém), podává k nim srozumitelné vysvětlení. Hned v úvodu apeluji na všechny pedagogy a rodiče, aby si tuto knihu povinně přečetli! Věřte, že v mnoha případech poznáte sami sebe a uvědomíte si, že ne vždy jste zvolili tu nejlepší cestu. Mnohdy totiž jednáme spontánně podle svého temperamentu než podle pedagogického rozumu. Kniha Vám ukáže, že se lze k různým problémům postavit i jinak, a to daleko lépe.
Dokud jde všechno dobře, na výchovu moc nemyslíme. Když ale výchova nejde podle našich představ, začneme hledat příčiny a experimentovat s novými výchovnými metodami. Někdy však nehledáme příčinu (proč nosí špatné známky), ale viníka (dítě, matku, otce, babičku, učitele). Začínáte se poznávat? Je důležité si uvědomit, že výchova není o jednostranném působení, kdy jeden poroučí a druhý poslouchá. Autor na konkrétním příkladu ukazuje, jak se děti snaží získat naši pozornost (někdo se přitulí, jiný se vzteká, hází hračkami), a díky tomu, že jeden to neumí jinak projevit, tak se ten první bude stávat naším miláčkem a druhé černým Petrem – aneb jak málo stačí, abyste jedno dítě odměňovali a druhé trestali.
Velmi zajímavou kapitolku tvoří definice, co je odměna a trest. Odměnu nemusí vždy představovat sladkost a trest pohlavek. Co je odměnou/trestem pro jednoho, nemusí jím být pro druhého. Trest není to, co jsme si my dospělí pro dítě vymysleli, ale to, co dítě jako trest prožívá. To stejné platí i pro odměnu. Proto je velmi důležité každé dítě skutečně dobře poznat, abychom věděli, co na něj platí. Autor předkládá různé druhy nesprávných trestů, vysvětluje příčiny, proč dítě dostává špatné známky, bojí se jít do školy atd. U učení se mi líbí jedno pravidlo, které využijeme v MŠ při tvoření, pracovních listech apod: Zařiďte věci tak, aby je dítě udělalo dobře, a za to ho pochvalte. Nedopusťte, aby udělalo něco špatně, a vy jste je za to museli trestat.
- Matějček ukazuje v průběhu celé knihy, na co si dát ve výchově pozor. Zabývá se kupříkladu:
- odlišným jednáním na základě našich nálad, prostředí;
- uplatňováním odměn a trestů, které platily v dětství na nás;
- výchovnou nedůsledností vedoucí k podrývání naší autority;
- trestáním, když za to dítě nemůže vlivem nemocí, vrozených vad, sníženého intelektu;
- přeháněním odměn a trestů, které nelze již více stupňovat;
- nejednotnou výchovou, kterou může dítě začít zneužívat;
- posměšky, ponížením např. před dětmi ve třídě;
- srovnáváním se sourozenci, se sebou;
- zadáním nepřiměřených podmínek za účelem slibu odměny atd.
Kniha je velmi přínosná a v praxi aplikovatelná. Co jsem možná od knihy čekala, byly ty přesné recepty, návody – výčet možností, jak vhodně odměňovat a trestat. Autor uvádí, jaké tresty víc platí na menší děti a jaké zabírají na ty starší, jak děti snáší tresty okamžité a odložené. Kniha je však po zpětném zamyšlení psaná správně, protože naším cílem by mělo být vychovávat děti tak, aby z nás neměly strach, neprožívaly za prohřešky úzkost a věděly, že je máme stále rádi. Na závěr bych ráda citovala jednu větu z knihy, kterou je vhodné si vždy před trestání uvědomit:
„Trest špatné chování jen zastavuje, ale sám o sobě nic dobrého nebuduje. To dobré se buduje tehdy, když se u dítěte navodí a pak posílí vhodnou odměnou.“
